SEBASTIAN HAFFNER: CHURCHILL

Rozhodla jsem se, že na tyto stránky budu uveřejňovat také svoje práce do školy. Neříkám, že jsou to kdovíjaké zázraky, ale třeba to někomu z Vás pomůže (jestli ano, napište mi to prosím do komentářů:o)). Někdo se tu také může inspirovat, jak začít něco psát nebo co si přečíst.

Moje první uveřejněná práce je o knize, kterou jsem měla přečíst na hodinu Politologie a je od Sebastiana Haffnera.

SEBASTIAN HAFFNER: CHURCHILL

Kniha popisuje život jednoho z největších státníků 20. století, Winstona Churchilla, od méně šťastného dětství, přes pády, až po jeho největší úspěchy.

V první kapitole nazvané „Otec a syn“ nás Haffner krátce seznámí s historií rodu Churchillů. Za zmínku stojí po Winstonovi asi nejvýznamější Churchill a to vévoda z Marlborough (John Churchill), jehož některé povahové rysy Winston zajisté zdědil. Velká část této kapitoly je ale zaměřena na jeho otce, lorda Randolpha Churchilla. Lorda Randolpha označovalo hodně lidí za  šíleného a bláznivého.  Nejspíše takový i byl, ale na druhou stranu byl rychle chápající a měl geniální intuici. Zbytek kapitoly je věnován brzkému dětství Winstona Churchilla. Ke svému otci velice vzhlížel, ale z otcovi strany se mu dostávalo spíše odtažitosti. Také jsou zde popsány jeho první roky na internátních školách. Churchilla učení nebavilo, neměl zájem se učit, dostával špatné známky (výjimkou byla angličtina). Školní léta byla pro něj pouze utrpením.

V následující kapitole se dočteme o mladém Churchillovi, od jeho dvaceti do pětadvaceti let, to prý byla jeho nejšťastněšjí léta. Otvíral se mu tehdy svět, byl důstojníkem z povolání a poručíkem husarů. Věta charakterizující těchto pět let stojí v Churchillových vzpomínkách na mládí a zní: Od nynějška jsem byl pánem svého osudu já.

Třetí kapitola nazvaná „Radikál“ se zabývá začátkem Churchillovy politické kariéry, ale především jeho první změnou strany. Přešel tehdy od vládnoucí (ale zřetelně ne už na moc dlouho) strany konzervativců k liberálům, kteří se dostávali do čela.

Kapitola s názvem „Výškový let a pád“ nás seznamuje s politikem Lloydem Georgem, se kterým Winston Churchill stál v čele Dolní sněmovny. Až do té doby, dokud bylo zřejmé, že pro oba zde není místo. Tehdy vypukla první světová válka a všichni očekávali od Churchilla, který měl válku v krvi, že udělá něco velkého. Avšak Churchillovi se jeho plány nepovedly a Lloyd George se stal „mužem, který vyhrál válku“.

Kapitola pátá („Reakcionář“) mluví o Churchillově politickém návratu, za který vděčí právě Lloydu Georgovi. V červenci roku 1917 se stal Lloyd George v Dolní sněmovně nepostradatelným a proto si dovolil i přes nedůvěru ostatních Churchilla povolat. Lloyd George napsal: „Někteří z nich se kvůli Churchillovu jmenování rozčilovali víc než kvůli celé válce.“.  O necelých šest let se tato akce stala pro Lloyda definitivním koncem. S ním padl i Churchill, ale už za dva roky se stává opět ministrem (na straně konzervativců).

Další část knihy nazvaná „Sám proti všem“ začíná  desetiletým obdobím (1929-39) Churchillovi politické nečinnosti. Tato léta strávil na svém venkovském sídle Chartwellu v Kentu zedničením, zahradničením, psaním knih a novinových sloupků a vedením politických debat s přáteli i cizími lidmi. Anglickou politiku tehdy ovládal Baldwin, jehož nástupcem se roku 1937 stal Neville Chamberlain. V této době také už téměž všichni nevyhnutelně vidí další světovou válku. Chamberlain špatně odhadl Hitlera, kterého alespoň z části Churchill odhadl správně. Šance Winstona Churchilla k návratu do politiky se zlepšovaly přímou úměrou se zvýšením možnosti války. 3. září 1939 vyhlásila Anglie Německu válku a stejného dne povolal Chamberlain Churchilla zpět do vlády (do úřadu admirality).

Sedmá kapitola, nesoucí velice příznačný název „Déjà vu“, nám nastiňuje zoufalého Churchilla na začátku druhé světové války. Pro něj zde byly stejné možnosti a prostředky jako při první světové válce, například loďstvo, se kterým pracoval při první světové válce, tu dnes stále bylo, nezměněné, nemoderní, pouze s novou a odtažitější posádkou. A on udělal i naprosto stejné chyby, akorát na jiných místech. Jediný rozdíl byl v tom, že před 25 lety za chybu v Dardanelách dostal od Asquitha verdikt o svém propuštění. Ale jeho chyba při druhé světové válce (tentokrát se jednalo o Norsko) mu vynesla nejvyšší moc – 10. května 1940 vystřídal Nevilla Chamberlaina ve funkci ministerského předsedy.

V osmé kapitole („Muž osudu“) si Haffner nejdříve klade otázky, jak by dopadla válka, kdyby nebylo Winstona Churchilla. Celá kapitola je pak především zaměřena na to, že Churchill vídí jedinou možnost, jak vyhrát válku, a to zapojení Ameriky. Po dlouhých a promyšlených dopisech s prezidentem Rooseveltem, po prosbách i nátlacích, se mu podařilo přemluvit Ameriku k dodání zbraní zbankrotované Anglii zadarmo (pod pláštěm půjčky a pronájmu). A tato akce, jak Churchill doufal, vyprovokovala Hitlera k vyhlášení války Americe (Pearl Harbor).

V předposlední kapitole se píše především o tom, jak se nakonec jeho spojenci stali jeho opravdovými protivníky (Stalin i Roosevelt). Obrátili se proti Anglii a Churchill byl donucen ustoupit. Skončila však také Churchillova politická kariéra. V květnu 1945 padla anglická koalice. A v červenci téhož roku prohráli konzervativci v čele s Churchillem volby.

Závěr knihy nám nastiňuje atmosféru, kdy se Churchill sice stal „mužem, který vyhrál válku“, ale byl svržen z funkce ministerského předsedy. Opět nastaly ty, pro Churchilla otřesné, chvíle nečinnosti. Stále se snažil o politický comeback a v říjnu roku 1951 se stal opět ministerským předsedou. Byl už však velmi starý a psychicky i fyzicky přepracovaný. V té době vystřídala druhou světovou válka studená. Churchillův poslední slavný čin byl projev 11. května 1953 (po smrti Stalina), kdy prakticky proklamoval konec studené války. Navrhl konfederaci hlav států se Stalinovými nástupci.

Po nátlacích nakonec z úřadu odstoupil. Stále ještě zasedal v Dolní sněmovně, ale neměl nikdy žádný projev. Po několika mrtvicích a zranění ve svých 91 letech (téměř deset let po odstoupení z úřadu) 24.ledna 1965 Winston Churchill umírá v Londýně.

Sebastian Haffner vidí Winstona Churchilla jako velkého muže 20. století, který však za svou kariéru udělal nejednu chybu a zažil mnoho pádů. Zobrazuje ho zde jako člověka, který ze všeho nejvíce nesnáší nečinnost, který než aby seděl v koutě raději přejde (dvakrát po sobě) od upadající strany ke straně nově vládnoucí. Je to člověk který se narodil s citem pro válčení a psaní, člověk, který se sice nenaodil s citem pro politiku, ale viděl ji jako nevyhnutenou součást své kariéry.

Winston Churchill věřil na osud, který si s ním po celý život zahrával. A Haffner zde píše, že Churchill a Hitler, ačkoliv se za svůj život ani jednou nepotkali, představovali jeden druhému osud. Doslovně tu píše: Bez Churchilla by Hitler triumfoval a bez Hitlera by Churchill zemřel jako postava brilantní, leč stále selhávající a anachronická.

Pro mě byla tato kniha velice přínosná, protože Winston Churchill je opravdu velmi zajímavou postavou světových dějin. Velice mě překvapilo kolik pádů zažil, než se dostal na výsluní. Z této knihy na mě Winston Churchill působí někdy trochu vypočítavě (například při změnách stran), ale hlavně jako člověk s velikým talentem pro válku a psaní, který umí přemýšlet do hloubky a vidí nové věci a možnosti tam, kde je ostatní přehlížejí.

Kniha je zajímavě prolínána Churchillovými výroky a úryvky jeho vlastních děl. Také knihu doplňuje časová tabulka, výroky známých osob o Churchillovi (například Hitler o něm mluví jako o žvanilovi a opilci, jako o člověku, který zničil jedno impérium, a který není schopný něco pozitivního vytvořit nebo dokázat, který je schopný pouze ničit), a také seznam všech Churchillových děl, a děl o něm.